Watzmann
nádherná skalní hřebenovka nebo jen šílený sestup?
trase: hřebenový přechod Watzmannu
kde: Berchtesgadenské Alpy
Severní vápencové Alpy nabízejí oproti svým jižním protějškům jednu velkou výhodu, kratší vzdálenost z ČR a proto rychlejší příjezd. Vždyť v Ramsau či Ga-Pa jsme za pohodlných 6 hodin i ze severního Liberce. O co jsou hřebeny hor a zajištěné cesty blíže, o to však, jak už to v životě bývá, jsou nedostupnější. Většinou je s výstupem spojený velmi dlouhý a mnoha a mnoha set metrový nástup a následně samozřejmě i sestup. Pravým příkladem je asi nejznámější přechod v severních vápencových Alpách – hřebenovka Watzmannu.
Z Liberce jsme vyrazili v 7 ráno a ve 2 byli v pohodě v Ramsau u Wimbachbrücke. Naštěstí, v Německu celkem nečekaně, je parkoviště placené a tak jsem měl příležitost si uvědomit, že jsme se nezastavili v bankomatu, i když jsme o tom několikrát po cestě mluvili. Vzpomenout si na to až při placení na chatě Watzmannhaus o 3 ještědy výše by bylo asi dost zdrcující. Takže v půl 3 jsme opět v pohodě u Wimbachbrücke a vyrážíme vzhůru. Cesta je v první polovině velmi pohodlná, široká a rovná, a kdybychom nechtěli být za slušňáky a nerozhodli se zdravit všechny kolemjdoucí, i by příjemně ubíhala. Takhle si připadáme jak automaty na Servus a Haló.
Po asi hodině výstupu přic
házíme na louku se salaší a možností občerstvení, kde si všímáme cedule, která popisuje celou trasu na Watzmannhaus jako tréninkovou kondiční cestu s tím, že každých 100m se dozvíme, jaká vzdálenost nás ještě čeká. Teď máme za sebou pouze jeden ještěd a dva před sebou. Od této chvíle se celý výstup změní na vyhlížení cedulí a tím dalších 100 výškových metrů. Po třech hodinách dorážíme k chatě, která je umístěna na velmi pěkném místě – na výrazné hraně s krásným výhledem do údolí.
Nutno poznamenat, že výhled na údolí o 1200 metrů níže je vždy úchvatný, když máte ty metry v nohách a chata nabízející nocleh a weissbier je příjemná i kdyby v ní obsluhovala baba-jaga. Zkouším cvičně platit kreditkou, ale jsem odmítnut a mohu proto vítězoslavně vytáhnout peníze. Platíme jen 36 €ček, což mě příjemně překvapuje, protože jsem dle www.watzmannhaus.de čekal 52. Spíme tedy ne v Mehrbett-zimmer, ale v Lageru, ale i tak jsou dvě palandy pro 7 lidí velmi pohodlné s příjemnými nekousavými dekami. K focení pohledů do údolí si dáváme weizzen a spezi a k večeři další. Ceny jsou naprosto normální (jídlo 7-10 €ček a pivo za 3,50). Sedíme asi do 10, tedy přesně do 10, protože je to hodina večerky a všichni musí povinně spát, aby je první nedočkavci vzbudili v půl 6.
Při pohledu z okna na první vystupující turisty a cvakající hůlky se ještě převalujeme, ale v 6 vstáváme, jdem na čaj a vlastní sušenky a v půl 7 i my bez cvakání zahajujeme dnešní dva ranní ještědy. Cestou diskutujeme o nesouladu průvodce (Paul Werner) a místního značení, kdy průvodce mluví o 13-14 hod na celou trasu a šipka ukazuje 10 hod na chatu Wimbachgrieshütt, což dělá celkem hodin min 16.
Na první vrchol Hocheck (2651 m) stejně jako včera za ¾ cedulového času, tj za něco málo přes 2 hodiny. Při pohledu zpět na štrůdl stoupajících Němců naplněných štrůdly ze snídaně se hned oblíkáme do sedáků a pokračujeme na lana. První úsek je celkem zajímavý a dochází na něm k rozčlenění startovního pole mezi okresní přebor a reprezentaci. Tu představují jednotlivci či dvojici probíhající kolem bez úvazků a jištění. Naštěstí se nám na jednom vhodném místě podaří předejít velmi početnou skupinu „mongolských“ závodníků a přenocování na hřebeni je snad zažehnáno.
Postupně se otvírají pohledy na jezero Königssee i bližší i vzdálenější hřebeny. Tuším na západě Dachstein a Glossglockner na jihu, ale pohledu na hory mohou klamat. Za necelou hoďku jsme na středním vrcholu (Mittelspitze, 2713m) a předcházíme již druhou skupinku šneků. K jižnímu vrcholu (Südspitze), který je jen o metr nižší, nás čeká přechod přes zubaté sedlo a několik rozeklaných hřebínků. Cesta často opouští hřeben a schází na nezajištěné lávky, které jsou pokryté čerstvým sněhem, ale nejsou nebezpečné. Jdeme sami, protože peloton se již rozprostřel dle výkonnosti a tak jediní, koho potkáme, jsou protilezci, většinou bez úvazků. Po 2 ½ hodinách stojíme na posledním vrcholu a rozhlížíme se po okolí. Celou poslední část cesty je často vidět na Königssee, plující lodě na hladině a zubaté skály tyčící se směrem k Watzmannovi. Na vrcholku obědváme a krmíme havrany.
Protože jsme opět asi hodinu ušetřili, odhadujeme, že z plánovaných 3 ½ hodiny sestupu k chatě notný kus odkrojíme. Opak je však pravdou! Horší sestup jsem v posledních letech asi nezažil. Po sestupu podél lan, přichází suť a místy i vysvobozující tráva, ale pak opět suť a sestup přes dva skalní pásy a vyschlým korytem potoka. Když dorážíme k prameni, kde voda vytéká ze skály a padá několik metrů do tůňky, smějeme se na sebe se skupinkou Němců. K pohodě však máme daleko, protože pohled na údolí pod námi dává tušit, že nás čeká ještě mnoho metrů sestupu.
Po několika řetězech konečně, al
e opravdu konečně stojíme v širokém údolí asi 20 minut nad chatou Wimbachgrieshütte. Ta nabízí weizzen a protože jsme v Německu i Germknödl, který si rozhodně zasloužíme. Zbývajících 11 km a asi 700 výškových metrů po kvalitní cestě je již jen třešnička v porovnání se 1400 metry sestupu po té hrůze. Jdeme roboticky a těšíme se jen, až uvidíme parkoviště. Cestu zpříjemní jen navoněné, nadermakolované a vymalované turistky či běžkyně skoro důchodového věku, které míjíme. V půl 6, po 11 hodinách z chaty Watzmannhaus, stojíme u auta s pocitem, že konečně máme tuto „ nádhernou skalní hřebenovku“ za sebou. Nevím jak 13tiletý Maťa, ale já se s Watzmannem loučím s pocitem, že mi to jednou rozhodně stačilo.